Když se posedlost pokožkou stane nemocí

Škrábete si někdy pupínky nebo strháváte kůžičku kolem nehtů? Hranice mezi obyčejným zlozvykem  a dermatilománii je tenká. Neustálé nutkání vymačkávat pupínky či jinak si poškozovat kůži, odstranit ihned jakýkoliv defekt, který objevíte, se může snadno zvrhnout v psychickou poruchu. Víc o této nemoci těla i duše ví šestadvacetiletá Lucie, která s ní má více jak desetileté zkušenosti. 

Dobrý den Lucie, mohla byste nám říci něco o sobě?

Ahoj, je mi 26 let, vystudovala jsem na učitelku klavíru a angličtiny a nyní pracuji v oblasti marketingu. Téměř rok jsem žila střídavě v ČR a v Itálii, pracovala jsem i nějakou dobu ve školství. Bylo to právě v této životní etapě, kdy jsem si z pozice učitelky při práci s mladistvými plně přiznala svůj problém, dermatilománii. Když se dostanete do situace, kdy si potřebujete sjednat autoritu a máte ambici vychovávat mladší generaci, avšak obličej máte rozškrábaný jako náctiletá, tak je vážně čas přiznat si, že něco není v pořádku.

Můžete nám vysvětlit, co je to dermatilománie?

Jednoduše řečeno se jedná o posedlost kůží, kdy dotyčný tráví myšlenkami na kůži i samotným vymačkáváním či škrábáním až několik hodin denně. Výsledkem není jenom mechanicky poničená kůže nípáním či neustálým sloupáváním strupů, ale provází ji i náročné psychické stavy včetně sociální izolace.

Co bylo u Vás hlavní příčinou dermatilománie?

Domnívám se, že stejně jako u většiny postižených se i u mě o dermatilománii zasadilo několik zážitků z dětství. Nejde ani tak o to, že jsem s nimi byla konfrontována, ale o to, že jsem na ně neměla možnost zareagovat. Spouštěče nemoci se však hledají velice obtížně, neboť nemoc většinou se projevuje až o několik let později – v období puberty.

Kde jste hledala informace o této nemoci?

Poté, co jsem zjistila, že lékaři v mém okolí o této nemoci tehdy ode mě slyšeli poprvé, byla jsem nucena se uchýlit k internetu. Před těmi několika lety však moc informací na českém internetu k dostání nebylo – mým jediným zdrojem tedy byly střípky zkušeností ze zahraničních webů.

Jaká je podle Vás nejčastější příčina dermatilománie?

Jak jsem již zmínila, pro zjištění hlavního spouštěče nemoci je nutno se pohroužit do dětských vzpomínek. Jedná se o prožitky, při kterých jsme jako malí nemohli reagovat – právě tyto potlačené emoce jsou příčinou pozdějšího nástupu dermatilománie. Obecně řečeno se jedná o silné emoce, které v dětství či dospívání nemohly „ven“, a které se po pár letech projevují nutkavým chováním a následně dermatilománií.

Je na dermatilománii nějaká obrana?

Určitě. Pokud se bavíme o prevenci této nemoci, pak jde o to naučit se co nejdříve ventilovat emoce, které vznikají při stresových situacích a my je následně v sobě máme tendenci dusit. Pakliže jde o nás, kteří již dermatilománií trpíme, pak je obranou paradoxně opět prevence – naučit se identifikovat a zvládat stres dříve, než jej začneme ventilovat v podobě ubližování kůži. Je to sice postupný proces, který je třeba si osvojit, avšak je funkční a naučit se jej může opravdu každý.

Co je podle Vás na dermatilománii nejhorší?

Podle mého názoru je to zákeřnost nemoci v podobě nečekaných a často několikanásobných recidiv v obdobích, kdy si myslíme, že už jsme z toho venku. A také minimální povědomí o existenci samotné nemoci, kdy se postižení točí v kruhu a netuší, že jejich problém má nějaké jméno, ne tak řešení.

Způsobila Vám dermatilománie sociální distanc nebo deprese?

Obojí a několik let. Začnete chodit všude pozdě, protože se zapomenete třeba na 10minut u zrcadla s potřebou „něco“ na něm vymáčknout a následně urputně zakrývat make-upem i přesto, že od začátku víte, že máte zpoždění. Stydíte se chodit na bazén, abyste nemuseli odhalovat svoji zjizvenou, rozškrábanou pokožku. V další fázi pak na poslední chvíli odmítáte schůzky a zábavu s přáteli s výmluvou, že je vám zle. Realita je však taková, že jste se těsně před schůzkou rozškrábali do krve a tušíte, že tohle už ani make-up nezakryje. Deprese přichází ruku v ruce s tímhle vším.

Existuje v České republice nějaké zařízení či odborná pomoc, která se o tento problém zajímá?

Ráda bych se mýlila a měla zastaralé informace, nicméně doposud jsem na nic takového nenarazila. Pakliže jsou projevy dermatilománie už opravdu na hranici šílenství, dostane se vám péče v podobě hospitalizace na psychiatrii, kde vás sice dočasně zklidní, ale hlavně odejdete s taštičkou uklidňujících medikamentů, bez kterých se vám nemoc vrátí jako bumerang. Tenhle druh léčby však nepovažuji za řešení.

Z doslechu vím, že mezi psychology se vyskytují i takoví, kteří už o dermatilománii alespoň slyšeli či jsou ochotni být nápomocni, avšak na žádného specialistu jsem doposud nenarazila, a to ani zprostředkovaně. Což mrzí nejenom mě, ale i desítky nemocných žen a dívek, které se mě na takového odborníka stále dokola ptají, avšak já jim zatím stále nejsem schopná nikoho doporučit. Snad se to brzy změní.

Pokud si přestaneme strhávat strupy, dělat si jizvy a podobně, co je podle Vás pro pleť nejdůležitější? (aby se zahojila)

Zaprvé je nutné pleť kvalitně hydratovat. Paradoxně většina z nás dělá přesný opak – jakmile se objeví nějaký boláček či ucpaný pór, kromě jeho vymáčknutí máme tendenci pokožku umýt nějakým mýdlem (!) či vysušit nějakou vodičkou. A pleť přitom v tu chvíli tolik volá po hydrataci! Dále je potřeba důsledně natírat veškeré jizvy a stroupky ideálně nějakým olejíčkem, aby se co nejlépe zacelily, a věnovat pokožce alespoň takovou péči, kolik jsme jí věnovali nežádoucí pozornosti při projevech dermatilománie. Co se týče tmavších pigmentových skvrn, které nám mohou zůstat na pokožce z dlouho se hojících zánětů, na jejich barevné sjednocení s okolní pokožkou se mi osvědčil obyčejný citron.

Pokud se člověk chce zbavit jizev, které produkty jsou podle Vás vhodné?

Netvrdím, že lze starší jizvy vymazat úplně, nicméně na ty méně staré jsou určitě skvělé produkty s aloe vera nebo právě zmiňované oleje dle vlastního výběru. Já osobně si většinu těchto produktů vyrábím doma sama, ale jsem si jistá, že i zakoupená přírodní kosmetika poslouží stejně dobře.

V rámci svého vývoje poskytujete individuální sezení?

Individuální lekce poskytuji, avšak zatím pouze jako uzavřené skupině klientů. Jedná se o ty klienty, kteří ji ode mě dostávají zdarma jako bonus k zakoupenému manuálu pro dermatiloman(k)y s názvem Ruce pryč.

Kromě Vašeho blogu, kde může člověk hledat ověřené tipy při potížích?

Popravdě? To by mě také zajímalo. A z reakcí čtenářek i klientek usuzuji, že ani ony doposud nenarazily na žádné české weby relevantně se zabývající touto problematikou.

Co byste vzkázala našim čtenářům?

Pokud máte ve svém okolí lidi, kteří vám tvrdí, že trpí akné, avšak jejich pokožka jeví známky mechanického poškození v podobě čerstvě vymáčknutých boláčků/stržených stroupků, informujte je, prosím, o existenci dermatilománie. Vám to nikterak neublíží, a jim touto informací neskutečně ulevíte! Děkuji za rozhovor a snažme se být šťastní ve své vlastní kůži ☺